Den 20. - Teheran

Do Teheranu prijizdime okolo desate. Chvilku trva, nez si nohy zase zvyknou na chuzi. Premyslime, co tady, v petimilionove megalopoli. Je patek, den volna a nikde nikdo. Navonenym klimatizovaym metrem se presouvame do centra (kupodivu Imam Chomeini square ;o) ). Hledame, kde bysme se najedli a slozili hlavu i s baglama. Ceny hotelu se pohybuji okolo 160 000, coz je na nase jeste docela rozumna cena (asi 400Kc), ale na mistni pomery cena skoro trojnasobna oproti jinym mestum. Variantu prenocovani v Teheranu rusime a jdem si prohlidnout archeologicke muzeum pred tim, nez opustime mesto.
Ryta nadsene pobiha kolem a beznadejne zahlcuje fotkama posledni misto na karte. Uznavam, ze je na co se koukat. Nalezy z doby 2000 let pred Kristem jsou fakt krasny i bez ohledu na stari. U pokladny potkavame dva cehuny. Brnaky, co krizuji Iran uz mesic. Prave se vratili z Perskeho zalivu a nadavaji na to, ze je tam neuveritelne vedro a smrad. Misto, kam se urcite nevyplati jezdit.
Z muzea mirime rovnou na zapadni busovy terminal. Pri vystupu z metra nad ale vcucne kramecek s vonavkami a Ryta prichazi se skvelou myslenkou nakoupit za levno neco parfemu pro nase ctitelky v Cechach. S pomoci slovniku si od prodavacky, co neumi ani slovo anglicky, nechavame predvest neco vuni. Vybirame ty prave, k nim jeste ty spravne flakonky a pak prichazi na radu placeni. Ehm. Suma se vysplhala na 900 000 R, coz nemame ani nahodou. Nakonec lovime po kapsach aspon polovinu a zbytek platime v dolarech. Nakonec nam zbyvaji penize akorat na zmrzlinu a listky na mestskou. Je svatek, vecer a my uprostred velkomesta. Parada.
S nadeji pokracujem na nadr a jako vzdycky mame stesti. Na autobusaku s pomoci armady menime hrisny peniz americky na peniz iransky. Je nam hej a hned kupujeme na oslavu ledovou trist a jizdenky do Tabrizu (115 000 R). Navic potkavame veselou tadzickou rodinku. Presvedcuji nas, at jedeme s nimi do Turecka. Odmitame a pan aspon presvedcuje Rytu, at se taky stane muslimem. Vousy uz na to prej ma a staci uz jen jeden smyk a bude hotovo :o)
Zbytek casu travime na netu, pokusem o foceni na autobusaku (pri kterem me hlidac dost nevybirave okrikuje, ze tohle jako ani nahodou), psanim deniku, prejidanim ovocem a sledovanim fotbalu. Autobus smer Tabriz odjizdi neco po jedenacte a my usiname ...

Den 19. - Mashad (den nabozensky)

Cesta busem do Mashadu neni nicim nevyznamna krom toho, ze uz jsem se snad konecne naucil vyspat i v sede. Na autobusak prijizdime nekdy kolem osme rano. Mashad stoji na miste, kde byl kdysi pohrben imam Reza, jeden z Mohamedovych potomku. Na tom miste byla postavena svatyne, k te se zacali sjizdet poutnici a za par stoleti a po nekolik prestavbach z toho vznikla dvou a pul milionova metropole.
Na autobusak prijizdime kolem osme rano. Orientace je celkem jednoducha. Uprostred mesta je obrovsky komplex mesit kolem svatyne a vsechny cesty vedou k ni. Nasedame tedy na mestskou a za pet minut jsme v centru. Na dohled od nas zari zlata kopule hrobky a dva minarety ze zlatych cihel. Nejdriv ale hledame, kde smenit par dolaru, protoze potecha tela a snidane je prednejsi nez potecha ducha. Na ulici potkavame smenarnika - chlapika s kapsy naditymi milionama rialu a vcelku v dobrem kurzu menime. Zaroven potkavame znamou veleprijemnou rodinku ze Sari, od ktere se nam uz pred par dny a o par tisic kilometru dal dostalo pozvani k navsteve jejich domova. Je to pocit, jak potkat stare zname na Vaclavaku.

Okamzite se nas zmocnuji a zvou nas k sobe na hotel na snidani. Setkavame se tak s celou rodinou vcetne pana otce, pani matky a sestry, ktere asi pred hodinu nejaci chuligani ukradli na ulici kabelku. Je z toho chudak jeste cela vedle. Ovsem pri vydatne snidani sestavajici z cerstveho chleba, syra, vlasskych orechu, spousty caje a prijemneho povidani pookrava a na oplatku po nas hazi svyma peknyma kukadlama.
Po snidani se loucime, rodinka miri na policii a my za duchem. U vstupu do posvatneho arealu musime odevzdat batoh a bohuzel i fotak, coz aspon ja prechazim se skripenim zubu. Hned za vchodem se nas ujima chlapik s cedulkou Pilgrim Guide a odvadi nas budovy pro zahranicni poutniky. Tam nahlasujeme svoje jmena a adresy (pry pro statistiku) a oplatkou dostavame dobra dve kila knih o islamu. Pak se nas ujima dalsi pruvodce a ukazuje nam, kam mame jako nemuslimove zakazany vstup. Samozrejme je to to nejzajimavejsi - hrobka samotna a jeji tesne okoli. Aby nam bylo opravdu lito, ze tam nemuzeme, pousti nam aspon dokument o jeji vyzdobe na videu.
Navstevujeme mistni muzeum, kde mimo jine obdivujeme i starou ceskoslovenskou desetikorunu a par nasich postovnich znamek. Pak se chvili courame po nadvorich a sledujeme, jak se stavi soucasne pamatky. Cely komplex je v podstate porad ve vystavbe a neustale se rozsiruje. Jako zaklad vzdycky slouzi ocel a beton, ktery se pak oblepi krasnyma malovanyma kachlickama. Vysledek kupodivu vypada jak mesity postavene pred sto lety. Dnes je statni svatek, druhy ze tri dnu volna a vsude je spousta lidi. Cekame az zacne zpivat muezzin.
Pak se z amplionu zacne ozyvat 'Allah Akhbar' a vsechna nadvori i mesity se zaplnuji. Podle naseho skromneho odhadu tu ted muze byt celkem takovych patnact tisic lidi. Na nadvori, kde jsme my, je asi tak tisicovka predvsim panu a vsichni se spolecne uklaneji k zemi. Je to zvlastni a silny pocit. Vazny,ale celkem prijemny. Tesi me, ze kolem nadvori jsou i zeny, ktere se take modli a nikdo je nikam nevyhani.
Kdyz je po vsem, vracime se pro bagly a odchazime. Musim uznat, ze vzhledem k tomu, kolik lidi tohle misto navstevuje, funguje organizace naprosto skvele a nikde nedokazi k sebemensim konfliktum.
Krome svatostanku ale Mashad nema moc co nabidnout, takze se zastavkou na internet a veceri mirime zase zpet a busak. Po ceste se k nam pripojuje nejaky klucina. Mluvi skvelou anglictinou, trebaze jsme teprve prvni cizinci, se kterymi v zivote mluvi. Chce se pocvicit v konverzaci a tak se nas drzi a snazi se nam ze vsech sil pomoct. Docela se nam to hodi, protoze jsme jaksi neodhadli svatecni napor cestujicich a na nadrazi zjistujeme, ze do Teheranu, kam chceme pokracovat, jsou uz vsechny busy beznadejne plne. Diky klucinovi, jednomu znamenu Nemci, ktery s nami jel vlakem do Iranu a trose stesti se nam nakonec dari listky sehnat. Jsou nechutne predrazene (100 000 Rialu za jeden) a navic na konci autobusu, na lavici, kde neni zadne misto na nohy a neda se poradne oprit.
Ceka nas pekelna noc ve strnule pozici ditete pred narozenim. Nastesti nas po ceste bavi jedna prima rodinka z Tadzikistanu, ktera smeruje pres Teheran do Mekky. Obzvlast jeji hlava, vousaty velmistr valeni, ktery s nami gavari pa ruski a clovek se chechta, jen kdyz se na nej podiva.

Den 18. 29.8.2007 (streda) – den archeologicky

Rano v pul sedme na nas pred hotelem ceka auto, pruvodce z pamatkove straze a prekladatel. V planu je projet blizke archeologicke lokality. Hlavne se podivame na Velkou Gorganskou zed a pamatky s ni spojene a na vykopavky mesta Jorjan, spravniho centra Sasanovske epochy v teto oblasti. Od rana tak jezdime sem a tam asi do dvou odpoledne. Je docela hic a tak to vsechny drobet vycerpava, ale vyklad je paradni a klucina co nam preklada je moc fajn. Dozvidame se dosti o zdi samotne (tez Alexandrova zed ...pozn.Cibik) i o historii tohoto kraje, hodne se ptam i na iranskou archeologii. Docela Irancum zavidim, ze mistni lumpove, co nici a vykradaji pamatky bez pardonu konci v base a navrch dostanou na mistni pomery fakt mastnou pokutu. Nad vsim dli zvlastni polopolicejni straz.
Cela ta legrace nas stala 400 000, ale rozhodne to nebyly vyhozene penize. Problem ovsem byl, ze to byly nase posledni penize. Navic jak se dozvidame od Goliho, kluciny, co nam prekladal, pres stani svatek maj banky zavreno a jelikoz vlada protahla svatek az do patku bude zavreno i zitra a patek je muslimska nedele. Ech!
Goli s nami zustava a s jeho pomoci zkousime vyzdimat bankomat. Lec nase karty se mu nelibi. Menime tedy radikalne plany a misto cesty dal na sever volime pokracovani rovnou do Mashadu, kde se snad bude nechat vymenit.
Za posledni peniz kupujeme listky a to nam jeste Goli musi prispet 10 000. Jsou tri hodiny odpoledne a nas ceka sestihodinove cekani na bus. Ale jelikoz jsme z dopoledne dosti ucapani, ani nam to moc nevadi. Goli ceka celou dobu s nami a behem te doby jsme si fakt dobre pokecali. Pridal se jeste jeden typek co pracuje v mistni autobusove spolecnosti. Opet slysime horekovani na vladu a cely system. Maj to tady docela tezky no. (treba tohohle kluka nedavno zabasli na jednu noc jen kvuli tomu, ze se vedl po ulici se svoji holkou. Vyzvednout si ho museli rodice oproti prohlaseni, ze uz mu to priste nedovoli ... pozn.Cibik) Ve finale nam jeste chlapci kupuji vodni dymku a po kratkem louceni se konecne nalodujeme do ledove vychlazeneho hogobusiku smer Mashad, ve kterem zahy usiname.

Den 17. 28.8.2007 (utery)

Rano vstavame casne, neb v planu je vylet do hor na vodopad. Snidane je jiz pripravena a mily pan telocvikar nas na motorce bere k anglictinari. Cestou se jeste zastavuje u par znamych a chlubi se se svym nakladem. Pak presedame do auta a sup do hor. Vsude opet mraky picknikujich Irancu, ale je jeste brzo, takze hlavni napor teprve prijde. Od parkoviste je to tak pul hodinky cesty krasnym udolim potoka. Lidu jeste vazne neni tolik, tak se muzeme i kochat. Na konci cesty nas ceka krasny vodopad. Chceme mit aspon trochu klidu na koupacku a tak stoupame jeste dal proti proudu doufaje, ze tam lidi nebudou. Je jich tam jen par, ale zase tu neni potok. Konci totiz silnym pramenem asi tak 50 metru nad vodopadem. Cachtame se ve studene vode a je to parada.
Cesta nazpet je uz klickovanim mezi vyletniky, k mestu pokracujeme po svych. Neb nas hostitel neni doma, cas kratime obedem. Telocvikarovu nepritomnost zpusobil bolavy zub, resp. uz jen dira v zubnim profilu. Jen co se vratil, bereme batozinu a sineme si to zase dal.

Dalsim nasim cilem je Gonbat, odkud chceme dal na sever do hor a do pouste.Gonbat je stare mesto s radou hodne starych pamatek, hlavne v jeho okoli. Ve meste je asi nejzajimavejsi tisic let stara vez Mil–e Gonbat , ktera mela byt hrobkou nejakeho mistniho vladce. Je desne vedro. Chvilku odpocivame v parku pod vezi, nez si ji jdem prohlidnou z blizka.

Jelikoz je v prirucce, co mame z Gorganu, je zminka o tom, ze Gonbat je zakladna pro archeologicke expedice co pusobi v teto oblasti, nevaham a strazneho u veze se na to datazuji. Dostavame adresu a za par okamziku uz busime na vrata mistni archeologicke instituce. Otvira nam James, britska studentka archeologie, ktera je tu na vyzkumu se svymi kolegy. Jsme vrele prijati a hned zaciname svitorit o oboru. Kdyz dorazi sef britskeho tymu, dotazuji se, zda-li je mozno navstivit nejake vykopavky v okoli. S tim ale musime pockat na mistniho sefa, pana Omrana.

Kdyz prijizdi, nejen ze nam zarizuje program na zitra a k tomu i hotel, ale zve nas i na veceri. Anglani jsou vesele kopy a dobre se s nima keca. Vecer se pry ve meste chysta nejaka veselice u prilezitosti statniho svatku a esli nechceme jit s nima. Nu tak hura za zabavou.

Jelikoz pusobime jako soucast tymu, i nam se dostava VIP mist v prvni rade, prijeti od guvernera provincie a pokecu s nejakymi hlavouny z pamatkove pece. Pri tom vsem nas kropi fotaky a kamery. Program ma takovy nadech prvomajovych oslav v Horni Dolni. Spousta kecu mistnich funkcionaru jiste o nicem, prolozenych poezii a nakonec folklorem. Turkmenska klasika jeste jde (je uzasna ...pozn.Cibik), ale pak nastupuje elekronicky folk a to je peklo(tohle by ani v pekle nedokazali :-) ..pozn.Cibik).

Jesteze vypadly pojistky a cely prostor okolo veze se hali do tmy. Vzniklou pauzu okamzite vyplnuji dva hudebnici s bubnem a pistalou, coz vyvolava bouri nadseni a vseobecneho divokeho krepceni. Ale to uz jsme pomalu na odchodu. Cestou na zakladnu nam jeste pan Omrani kupuje vsem zmrzku a pak nas nechava sluzebakem dovezt do hotelu.

Startuje veleburzoazni kapitola naseho vyletu. Bydlime totiz v hogofogo hotelu s klimackou, televizi, vlastni sprchou a evropskym zachodem. Pravda za 200 000 rialu (coz jsou pro nas tri az ctyri noci v hotelu podle naseho gusta ... pozn. Cibik). Ale zato jsme vubec prvni zahranicni turisti, kteri hotel navstivili.

Den 16. 27.8.2007 (pondeli)

Do Gorganu prijizdime kolem seste rano a, jelikoz jsme se za tech cca 11 hodin v autobuse moc nevyspali, davame si na autobusaku jeste chvilku sloficka. Vyrazime do centra a cestou, zase po case, navstevujeme hrobku nejakeho imama (Immamzadeh Abdolah .. pozn. Cibik). Pomerne pekna stavba, lec je po zemetrasu v rekonstrukci. Vetsina rekonstrukci, i starych staveb, tu probiha v zelezobetonu, na ktery se pak prilepi krasna schranka z mramoru a glazovanych dlazdic. Kdyby mistnaci byli dorobet peclivejsi, clovek by rozdil asi tezko poznal.
V centru hledame nejaky kram, kde by se nechala poridit podrobnejsi mapa zdejsi provincie Golestanu, lec bez uspechu. Tak si aspon pri sledovani finale mistrovstvi sveta volejbalu hracu do 21 let mezi Iranem a Cinou davame papu. Jako druhou cestu ku ziskani mapy volime nalezeni infocentra. To se pochopitelne nenachazi tam, co uvadi Lonely Planet, ale na druhem konci mesta, coz nam sdeluji vojaci mistni vojenske zaklady, kam se pri hledani omylem dobyvame.
Infocentrum sidli ve stare casti mesta, ktera nejak prezila zemetreseni i jine pohromy a podle ni soudime, ze Gorgan muselo byt velekrasne mesto. Informace, mapu a informacni brozuru nam dava mily pan, ktery umi perfektne anglicky, pac pred revoluci zil asi sest let ve statech. Rec se dostava i na politiku, a jako pokazde slysime, jak to v Iranu stoji za prd, a ze Ahmadinezad je omezeny blb dosazeny rezimem.
Cestou nazpet prochazime paradnim ovocnym trhem a kupujeme neco dobrot. Ty v zapeti konzumujem na nadvori mistni mesity (pry jedne z nejstarsich v Iranu), pricemz se nam dostava pozornosti zdejsiho spravce, ktery nam ukazuje jeji nestarsi cast. Pak se vydavame do Ziaratu, neb dle brozury by tam mely byt teple prameny v klidnem prosteredi. Berem si taxala a smerujem do kopcu. Taxikar je vesela kopa, ale prameny jsou pochopitelne v oblezeni mistnich. Des, jako bychom to nemohli tusit.
Taxikar nam domlouva koupacku a jde taky s nama, ovsem za nase prachy (no co, vlez je 5000 za hlavu). Bezen je narvanej ricicima spratkama, ale stejne je to prijemne osvezeni (a hlavne vyprani trenek ;o) ...pozn.Cibik). Cestou nazpet nam nas dopravce ukaze, kde bydli, a bere nas do bytu sve mamky. Valime se na tlustych kobercich, cucime na satelit a u toho cumlame nanuka. Zaciname tusit, ze tenhle vylet nas bude neco stat. Nicme byt je to paradni, a rozhodne nestal malo.
Nechavame se jeste hodit na stanoviste minibusu, odkud jedem dal. Panacek nas se vsim pojezdem prisel na 100 000 rialu, coz je dosla dost (zhruba tretina pronajmu auta na cely den...pozn.Cibik). Ale zase s nim byla docela legrace. S minibusem vyrazime smer Ali-Abad, kam se dostavame tak hodku pred setmenim.
Jsme docela prejedeni Iranskou pohostinnosti a chceme mit chvilku klid. Hlavne Ciba by uz byl nejradej nekde v kopcich, zachumlanej ve spacaku a cucel na nebe. Nabirame tedy smer hory a uz uz se nam dari opustit mesto (zbyvaji 3 posledni baraky), kdyz u nas zastavuje nejaky typek na motorce a kam, ze to jeko jdeme, a ze v lese je nebezpecno, a ze nas ubytuje ve skole, pac tam uci anglictinu.
Nu coz, zase nas lapili! Ciba sice skripe zubame, ale jdeme s nim. Nakonec vsak nespime ve skole, ale u dalsiho ucitele, tentokrat telocviku, ktery sice neumi anglicky, ale o to vic je pohostinejsi. Posila zenu s ditetem k rodicum a chysta nam spani. Jeste se objevuje anglictinar a tak dve hodky kecame. Taky nadavaj na vladu, ale ti blbouni si preji, aby jim od ni pomohl Bush. Nema smyslu jim vysvetlovat, co je to za idiota a tak tem dvema odpoustime.

Den 15. 26.8.2007 (nedele)

Rano nam nastava az kolem jedenacte a rovnou vyrazime hledat postu. Konecne POSILAME pohledy z Istambulu! Ve meste se nezdrzujeme, co tu taky, a rovnou berem kramle na autobusak. Do Gorganu na vychodni strane Kaspiku jede snad jen jedna spolecnost a to jeste az asi v sedm vecer. Mame tedy kopu casu a tak si jdem dati neco na zub. Pak nasleduje luxusni valecka, behem ktere zkousime, co jsme to vlastne naskubali za lupeny behem picknicku v Kharvane. Vune nevalna, chut nevyrazna, priste nutno zvysit davku.
Kdyz nas ani to valeni neba, jdeme si tak kolem pate koupit listek. Lec, co se nastalo, autobus se mezitim naplnil a na nas jaksi nevyzbylo. Nastesi nam pomaha chlapik z vedlejsi spolecnosti, ktery hovori dobre nemecky, neb v Germanii par let zil. Nejprv domlouva, ze pojedem v ulicce a pozdeji se mu dokonce nejak podarilo dve mista vyhandlovat. Nasleduje mirne nudne cekani, pri kterem si gratulujeme, jak jsme to s tema listkama bajecne zvladli.
Cekani nam posleze znacne zprijemni jedna ale, tedy ale sinorina velesympatico, ktera ceka na bus do Esfahanu (kupudivu!, ze mi tam hyml letos nejeli...). Uci aglictinu a zajima ji aglicka literatura a tak se s ni prijemne povidalo. Pry vypadam jako Francouz ;-). Na noc se nas postarsi mercedesik konecne rozjizdi a my smerujeme dal na vychod do Gorganu.

Den 14. 25.8.2007 (sobota)

Rano je plaz zas jak vymetena a na nas desive prazi slunce. Davame si osvezujici rani koupacku a pomalu balime. Na rozloucenou na nas jeste z more juka had a pak uz si to razime zpet do k dopravni tepne. Jelikoz je vazne hic, tak docela ocenujeme, ze nas zase nabira nejakej nakladak a bere nas do mesta. Osvezujeme se pivni limonadou a jdem hledat spoj do Rashtu. To nam usnadnuje nas mlady prekladatel ze vcerejska, ktereho nahodou potkavame, a tak za chvilku si to uz frcime v busiku.

Cestou nas, kupudivu, oslovuje jedna mlada pani, co umi docela dobre anglicky. Nasleduje obvykly kolotoc otazek a odpovedi, do ktereho vstupuje i jeji manzel. Je to moc mily par. Jsou ze Sari a zvou nas k sobe domu. Jsou to fakt mili lide a docela se rozmyslime, zda tu nabidku neprijmout. A navic mi pani rika, ze jsem handsome :-)

Nakonec ale prece jen vystupujeme v Rashtu. Mesto je to nechutne velike, tak se tu nechceme moc zdrzovat. V centru doplnujeme internetovy dennik, coz nas stoji furu penez a casu a az se setmenim jdeme hledat hotel. Okolo hlavniho namesti je dosti draho a tak volime ustup do bocnich ulicek. Tady to ale na hotely moc nevypada, nicmene ujima se nas mila starsi pani a vede nas do nejakeho hotylku. Je to presne to, co chceme, hotel jen pro mistni. Jen se drobet musime hadat o cenu, ale s radnym treninkem z Indie nakonec vitezime. Pred spanim jdem jeste na skok do mesta na veceri, podava se ovarova skopova hlava a navrch zmrzka a ledova trist :-)

Den 13. 24.8.2007 (patek) - den plazovy

Vychod slunce zustal nepokoren, pac jsme ho nejak zaspali a stejne byly mraky. Zatimco se jeste oddavam spanku, Ciba brouzda po plazi, ktera je jen nase a foti more. Snidame tunaka z konzervy a chleba a peceme se na slunci. Kolem dvanacte se objevuji plavcici. Pak prvni rodinna vyprava, pak dalsi a dalsi a za chvili je plaz plna lidi. (Nedoslo nam totiz, ze je patek, a tudiz vikendovy den mistnich ...pozn. Cibik) Nejdriv cesky ostruvek v mori Irancu zustava v klidku, ale s prvnim odvazlivcem se strhava vlna pohostinnosti.

Od jedne rodiny, co picknicuje kousek od nas, nejdriv prichazi pratelske pozdraveni, pak meloun a pak pozvani k tabuli na kebab a pokec. Odmitnout se neda, tak hura do boje. Pri jidle sedime a komunikujeme nejdrive jen s panskou casti rodinny. Za pouziti slovniku a anglictiny, co zustala tem mladsim v hlave ze skoly, probiha v celku ziva debata. Kdyz dojime, pridavaji se damy. Je to fakt velmi mila a prijemna rodinka a travime s nimi krasne asi 2 hodinky, mozna vic. Na zaver si vymenujeme adresy a jako prezent od strejdy, co dela s kuzi, dostavame kazdy darkovy set - pasek, penezenku a ja klicenku, Ciba kravatu. Parada. Jeste par fotek a rozchazime se.

Jsme z toho dorobet utahani, ale klidu nam doprano neni. Nastupuje druha varka, tentokrat omladiny. Nastesti jeden z kluku chodi do kurzu aglictiny, tak solidne preklada. Kluci nas nejdriv vytahli na koupacku a pak na plazovy fotbalek. Druha narodni katastrofa se nastesti nekonna.

Presto, ze tato hra neni nase nejoblibenejsi, tak Ciba dava branku a koncime tak s cestnym skore CR - IRN 1:2. Klid vsak opet neprichazi a my uz notne uondani a mirne zpruzeni jeste trpime uz dosti vlezlou pritomnost klucinu.

To trva jeste tak hodku a pul, nez se plaz definitivne vylidni a my jsme tu zase sami. Pro jistotu menime misto spanku a po spolecensky narocnem dni padame do spacaku.

Den 12. 23.8.2007 (ctvrtek)

Radne odpocatni vstavame v pul osme, abychom stihli bus do Ardabilu. Je to jen kousek cesty od hotelu, tak jdem peso. Nad Sabalanem jsou mraky, takze nebudeme mit ani jednu fotku. Cestou jeste fotime zbytky stare mestske pevnosti a ve finale se nam dari schrastit busika za neskutecnych 13 000 rialu za oba. Dalsi cesta probiha v klidu, v Ardabilu kratce planujeme co dal. Pokousim se najit banku, pac mame poslednich 40 000 rialu, ale nikde pobliz nemenej. Tak si aspon davame smazena vajicka a navrch Dizi. Jen co prijdem zpet na autobusak mirne neurvalej kricici Turek nas rve do plneho busu do Rashtu, pricemz se me snazi nalozit do spaciho mista pro ridice. Nakonec ale mame exluzivni mista hned za ridicem. Kdyz sjizdime z hor kolem Ardabilu dolu ke Kaspiku, jen se kochame. Jako mavnutim kouzelneho proutku mizi suche kopce a objevuje se zelena uzlabina, kterou klesame asi tak 20 km. Cesta je lemovana prodejci laskomin a picknikujicimi Iranci. V Astare je dosti dusno a vhlky vzduch. Taxikem zjizdime do centra, kde v kurzu 1 USD = 9000 rialu meni penouze. Kurz celkem ujde. A pak si to sineme za vlhkou, slanu k vuni k mori.

KASPIK! Blede modra hladina more, kam clovek dohledne. Jdem po nabrezni hrazi a za chvilku jsme na jedne z plazi. Vseci se vesele cachtaji, na brehu drevene pristresky oblozene koberci a v nich relaxujici mistnaci pokuruji vodnice. Na nas je tu ale moc lidu a tak jdeme dal. Jeeenze nas ceka dalsi zalidnena plaz. Takze bereme caru a jdem si shanet odvoz dal od lidi. Jedem s nejakym mladym typkem za docela balik, 70 000 rialu, kousek za Listar. Chlapec je v celku sebevrah a z jizdy je hazardni klickovana v rusne iranske doprave. Nezklidni ho, ani kdy mijime havarku, nejaky srazeny clovek a kaluz krve pres pul silnice.
Nicmene my jsem dojeli v poradku. Zjistujeme ovsem, ze pobrezi je temer cele poseto domecky a policky, takze klidu si asi moc neuzijeme. Navic jsme se od nej znacne vzdalili. Jsem z toho drobet nerudny, ale jak uz to tak u nas byva, kdyz nevite co, dejte si pifko. A taky, ze jo.

Po chvilce tapani si v kramku kupujeme mistni nealkoholicke, citronove pivo. No pivo. Kdyby zacal pivovar Eggenberg mistni trh ve velkem zavazet chmelovou limonadou tak trhne majlant.

Mistni nam hned radi, kudy nejlepe k mori a k tomu nam hned davaj chleba. Tedy vzhuru za vodou. Nicme, jak se dalo cekat, klid je pryc v ten moment. Zastavuje nam auto se dvema mistnima mladikama, ze nas na koupacku dovezou. Ridic se jmenuje Janghir. Necha si rikat Johny a je pry prebornik v karate, druhy mezitim popiji nejaky utrejch. Anglicky mluvi malo, ale Johny ma skvelou pantominu, takze se jakztakz domlouvame. Koupacka je po tech vederech skvela. Nicmene chlapcum stale moc neduverujeme. Johny nam nabizi, at jedem na kus zvance k nemu do restaurace a je tak neodbytny, ze nakonec jedem.

Cestou se v celkou pratelsky bavime, a kdyz nas seznamuje se svou slecnou, mizi posledni neduvera. V restauracce si davame fazolky a pak na ambitu caj a vodnici, pri cemz jsme oblazovani Johnyho oblibenymi hity i s pantomimickym vykladem textu. Docela prijemna atmosfera az do chvile, nez na nas vleti policajti. Nekdo prasknul, ze u Johnyho (coz asi nebude zadnej andilek) je parba s cizincema a uz to lita. My jsem celkem v klidu, chteji jen videt nase doklady a abychom odesli z podniku. Odchazime tedy, lec neni vsemu konec.

Jak poldove zmizi za rohem, Johny na nas mava. Skaceme k nemu do auta a protipolicejni klickovackou mizime z mesta. Ceslou jeste nabirame nejaky typky a flasku jakehosi vina a chlapci nam na uklidnenou kupuji darky a la kinder surprise. Dost hlina, Ciba tam ma sponky s priceskem :-) A pak uz sup do hor.

Klickujeme lesni cestou asi 15 kilaku nez zastavime u ricky a kiosku s kebabem. Ten se briskne objedna, plus caj a vodnice a uz si to vesele popijme u stolku pres silnici, to aby na nas pan kioskar nevidel. Z auta zni iransko turecky popik. Vino je turecke produkce, desive chuti, je znat, ze mira alkoholu je pri vyrobe zvysovana jeho prilyvanim. Ble.... bleeeeeeee. Ale jinak je to vcelku prijemny a druzny vecer.


Ve finale vsechny dukaz mizi v rece("Polis - no problem") a Johny nas odvazi zpet na plaz, kde hodlame bivakovat. Plaz je liduprazdna, jen hukot more a hvezdy nad hlavou. Vcelku znaveni a plni zazitku usiname.

Den 11. 22.8.2007 (streda) - den internetovy

Rano si dopravame notne spanku a vstavame az kolem 11:00. Zbytek dne venujeme dohaneni restu na netu, konecne zakladame netovy denik. Pauza pouze na obed, davame si kazdy dve polifky (neco jako fazolacka a kulajda). Vecer nas jeste pan hotelier zve na caj a banany. Domluva je ale i se slovnikem tezka, a tak jdem po chvilce hovoru a davce iranskych telenovel spat.

Den 10. 21.8.2007 (utery)

Budicek kolem pul devate, neb Reza by se mel ukazat v praci. Presto neni zadny spech. Dalsi klucina, ktery s Rezou bydli a vcera notne prispel k nasemu sachovemu debaklu, pripravuje snidani. Je cerstvy chleb, med s ruzovymi kvety, syr, maslo a caj.

Tak za hodinku nasedame do auta a frcime zpatky k cestarske firme. Ja sedim na korbe a jsem dosti prekvapen, kdyz u ni nestavujeme, ale pokracujeme dal. Nase cesta totiz pokracuje pres Jawshin do Vazarganu a Reza si usmyslel, ze nas popoveze. U Jawshinu je stara perska pevnost a jelikoz tam Reza jeste nebyl, tak tam chce jit s nami. Supeeeer. Jawshin castle je na vyraznem, skalnatem kopci, jehoz strmost je znacna. Je docela hic, ale presto vystup zvladame docela svizne. Reza dorazi pozdeji, pac ho boli noha.

Okamzite celou oblast anektuji vstycenim ceske vlajky na vrcholu. Pak asi 3/4 hodiny pobiham po vrcholove plosine a fotim zbytky perskych domecku a cisterny na vodu, Ciba mezitim zive rozpravi s nasim milym pruvodcem. Jeste se chvilku kochame vyhledy do krajiny a pak uz zaciname sestupovat. Dole se jeste stavujeme u hrobky nejakeho duchovniho pro vodu a nasleduje tezke louceni s Rezou. Byl to fakt sympatak a moc milej kluk.

Kdyz konecne pokracujeme peso v ceste, zacina z potemnele oblohy krapat a hrozi to slusnou bourkou. Ale co, vsak on nam nekdo zastavi. A taky ze jo. Stavi auto a on to.... Reza. Vratil se, abychom nezmokli a veze nas dal smer Vazargan. Veze nas sice jen par kilaku, pac uz by mel byt vazne par hodin v praci, ale stejne nam jeste domlouva dalsi odvoz. Tentokrat se loucime definivne a s nejakym chlapkem sfistime dolu z hor do Vazarganu.

Ve meste se moc nezdrzujeme, jen si davame polifku a kebab. Pan restaurater je mily pan a nic za jidlo nechce. Stejne mu platime, pac takhle by sme tu neutratili ani rial. Vsude kde se zastavime, nas na neco zvou, ci po nas nechtej penouze. Kdyz po obede chvilku na ulici rozmyslime jak dal, dalsi pan nam bryskne domlouva odvoz do Aharu za prijemnych 40 000 rialu, anobrz 4 chomejni.

V Aharu to taky berem vcelku rychle. Velky mesta nas proste neberou. Takze nejdriv se snazime doptat na autobusak a po tom, co v udanem smeru nic ale nic takoveho neni, zapadame do jedne cajovnicky, kde mistni staresinove popijeji cas a huli sisu. Je to uplne bozi, jeden dedula se nas okamzite pta na alfu a omegu naseho ziti... Jak je v Cechach drahy caj, sisa a kolik stal Cibovo fotak :-) Po obdrzeni odpovedi na tyhle otazky uz dal nepromluvi ani slovo. S mistnima jeste asi hodku kecama, pan majitel umi par slov anglicky, jeste jeden penzionovany ucitel se taky pridal, no proste moc krasne chvilky. Jsme dosti zhuleni, ta sisa mela paaaru.

Znacne osvezeni a dobrymi radami kudy dal zasobeni se loucime. Z mista, na ktere nas dedulove poslali si berem shared taxi do Meshkin Sharu (nebo jak se to hyml pise). V aute nas jede 6, s Cibou jsem namackani na predni sedacce, vzadu sedi nejaky paprda a dve roztomile iranky... ech. Porad se hihnaj... ech.

Po par kilakach cesty na nas protijedouci auta zacinaj blikat, coz znaci policejni kontrolu. Ciba vystupuje a jde kus peso, aby bylo vsechno OK. Asi tak 10 m za policajtama opet naseda. Zbytek cesty v klidu. Meshkin Shar je zakladna pro vystup na uzasnou horu Savalan, kam ovsem nemuzem, pac tam zrouvna nasnezilo a mne se ani na takovej krpal moc nechce (cca 4800 m n. m.). Za pomoci mistnich jdem na net a vyrizujem poctu a tak... ;-)

Pak prichazi faze hledani hotelu. Nastesti se nas ujima jeden mistni mladik. Faaakt dobrej klucina, s jehoz pomoc nachazime obstojny hotylek, kde spi jen mistni za krasnych 45 000. Klucina mluvi paradne anglicky a tak snim travime prijemny vecer v cajovne u sisi. Po vcelku narocnem dni usiname.

Den 9. 20.8.2007 (pondeli)

Vstavame pomerne brzo, ale krasne vyspali. Den hrozi desnym vedrem a jelikoz mame dosti pochodovani pred sebou, nejsme z toho prilis nadseni. Jenze po ani ne po par kilometrech nam stavi autaro, ze nas jako nekam popoveze.
Jak se pozdeji ukazuje, zacina tak velice prijemna etapa naseho letosniho putovani.
Dofrceli jsme az do visky Siah Rud. Je to takova ospala dira, kde dohoromady nic neni, ale stejne si to tu jdem projit. Hned se nas zase nekdo ujima, ze nemoze bet jina a musime do jeho podniku na papu. U pana v kramku pojime neco parecku a zeleniny, popijime caj a za vydatne pomoci slovniku rozpravime bezne tlachy. Posleze balime a vyrazime dal jen s drobnou pauzou na konzumaci melouna na kraji vesnice. A uz je zas zivo, a uz je kolem nas kupa lidu, a uz si zas ukazujeme ve slovniku. Je to desne mile, pokecat s mistnima panama. Jsou jak v jirikove videni, kdyz jim rikame, ze dal pujdem peso.

Loucime se a vyrazime do vyprahle, kopcovite krajiny. A jen ledva par kroku a uz u nas zastavuje nakladak, ze nas jako nekam popoveze :-). Nu tak hura, stejne chcipame vedrem. Ridic sice neumi jinak nez turecky a farsi, ale nejak se domlouvame. A ze nemoze bet jina, a nez pojedem dal, zastavime na obede u jeho kumpanu, co tu tezej kamen z reky. A tak koncime mezi trema delnasama u vyborneho obeda v koryte reky. Rukama nohama se domluvame. Na obratku klukum nechavame posledni tri tatranky a uz si to sineme v nakladacku dal smer Kcharvana. Na cestu jeste dostavame hroznove vino a jablka.

V tom vedru fakt ocenujem, ze se vezem, pac je na padnuti a cesta je jak na houpacce; nahoru dolu. Vsude okolo vysucena, kopcovina krajina, tu a tam s policky a stady dobytka. Typek nas sice nehodil az do Kcharvany, tu mame na dohled, ale zadna tragedie, neb ani si nestacime nandat batozinu a uz tu stoji dalsi auto, a ze nas jako nekam popoveze. Na korbe mistniho pickupu tak dosahujeme Kcharvany.

Vsechny mestecka a vesnice tady v horach vypadaji dost chude, ale lidi jsou tu fakt uzasni. Rozpravime chvili s mistnim mladikem, placa neco o dvou Cesich, ale neni to moc srozumitelne a tak po chvilce vyrazime dal. Silnice se toci nad udolim, na kazdem volnem miste a terasce je policko.

Zachazime do jedne male vesnicky. Turistu tu snad jeste nevideli, nebo esli jo, tak uz je to hodne davno. Vetsina muzskeho obyvatelstva je shromazdena na navsi pred mesitou a zive a o necem debatuje. Pusobime tu jak pest na oko, a tak se radeji jen zdvorile ptame na cestu a v doprovodu postarsiho pana padime dal.

Kousek za vsi u nas zastavuje auto a my cekame dalsi foto s mistnima. Vsak, jake to prekvapeni, kdyz zevnitr zahlaholi krasne ceske: "Ahoooj, kluci. Co tu proboha delate?". Jo kam cert nemuze, tam nastrci Cecha! Dva kusani z Ceske geologicke sluzby tu uci Irance, jak se to ma spravne delat. Chvilku spolu kecame, je to moc prijemne, a nam je jasne, o kom to ten klucina v Kcharvane mluvi, pac geologove bydli zrouvna tam. Loucime se a vyrazime dal. Ovsem za tokovy kilasek dva jest noham doprano klidu, neb je tu dalsi zastavujici autiko. Mlady klucina jede za kemosema na stavbu silnice a kus nas vezme s sebou. Jenze pohostinnost jest zde neuveritelna a tak s nim jdeme take a uz se napajime cajikem a rozpravime s osazenstvem.

Jsou tu jak delnasove ze stavby, tak ingeniouri co ji projektuji. Nasleduje tradicni kolecko otazek a odpovedi. Atmosfera je velmi vrela, a ze pry musime spat u nich. Nu tak nakonec proc ne. Za chvilku nam take oznamuji, ze kousek odtud je krasny vodopad, ktery musime videt, a ze nas tam vezmou.

Tak tedy sup do vozu a jedem. Scenerie je to vazne uzasna. Horska bystrina tu pada do asi tak 20ti metrove hloubky. Nad nami horska vesnicka, kde muezin vola k modlitbe. Stmiva se. Faaaakt krasa. Cestou zpet nas chlapci opet prekvapuji a u nejake ricky se porada picknic, podava se kureci kebab. Behem hledani dreva, me pres nos prasti podivne znama vune a co myslite.... opodal roste housti marijuaaany. Neda nam to a neco palicek si berem, prestoze vypadaj prezrale. Nu uvidime...
Basta je bajecna, pri tom asi dve hodky rozmlouvame. Ten co umi nejlip aglicky a taky se o nas nejvic stara se jmenuje Reza a je to fakt bozi kusan. Kecame o vsem moznym, je to inzenyr, co tu stavi domy. Dostavame se i na politiku. Zjistujem, ze dost beznych irancu na rezim dosti nadava. Blby je, ze nemalo z nich si jako ideal predstavuje komunismus :-/. Nu coz.

Party konci a my se s Rezou presouvame k nemu domu, jelikoz nam nabidl bydleni u nej doma. Je v Kcharvane ;-). Do noci jeste pri caji hrajeme sachy. (je to narodni tragedie: CR - IRN 0:2) a pak jdem spat.

Den 8. 19.8.2007 (nedele)

Puvodni plan byl stihnout vlak do Jolfy v pul sedme rano… hm… nejak nevisel uaaaaaaa. Takze vstavame v 11:00. Balime kufry, ktere deponujeme u Nassera a jdem na Dizi, coz je bajecne papu, do podniku co nam Nasser dopurucil. Evidentne jsou tu na turisty zvykli, coz jaksi nepreferujeme. Pak zpet pro batozinu a hledat mestskou na autobusak, odkud jezdi busy do Jolfy. Mistni nam radi, takze jsme za chvilku tam a za dalsi jiz frcime v minibusiku na sever k hranicim s Azerbajdzanem. Ovsem jen do Marandu na pul cesty, dal to nejde. Ciba konverzuje s typkama vedle nas lamanou aglictinou a za pomoci slovniku. (Coz se ted pro nas stava bezny typ komunikace na severu u hranic. Takovy slovnik se docela vyplati) V Marandu nam opet jeden typek pomaha sehnat odvoz dal do Jolfy a pro jistotu nam pise, kolik nas to bude stat - 15 000 rialu za jednoho. Ridic z pocatku pusobi mile a holedba se, ze je ucitel a ze mu muzeme verit, ale ve finale se z nej vyklube dobytek a zlodej, co po nas chce 120 000 rialu. Vypuka velka mela. Dobytek furt neco vykrikuje, kolem spousta lidi, za chvili vse z blizka jisti policejni hlidka. Nastesti nekdo v davu umi dobre aglicky, tak se da jakz takz komunikovat. Po zazitcich z Indie je tohle dohadovani bozi zabava a fakt se u toho bavime. Ve finale platime 50 000 rialu, ovsem jak se zahy dozvidame tak jsme natahli nejspis mi dobytka, neb po zavedeni pridelu benzinu sly ceny dosti nahoru. (Zaslouzil si to, smejd ucitelskej! :-) ... pozn.Cibik)
Po vyhrane bitve relaxujem u cajiku, nakupujem zasoby na dalsi cestu a peso vyrazime podel hranic Azerbajdzanu udolim reky Aras. Rozvinujeme nad hlavami, tedy nad moji, statni praaapor, aby se videlo, ze do kraje prijeli pani. Okolni krajina je krasna. Po chvili zastavuje auto mistnaku, kteri vyzaduji foto. Obratkou dostavame pytlik jablek a hrusek.
Jak cesta ubiha, zacina se ztmivat a my hledame misto na spani. Po nejake hodince chuze, jiz za tmy objevujem nejaky barak a jdem ho prozkoumat. Zahy se k nam ovsem blizi motorka. Nehnute cekame co bude dal. Projizdi. Zkoumame, co to bylo zac, a zda-li je situace v klidu. Tu Ciba veli k zemi, pac motorka se vraci. Kousek od nas zastavuje a nejaky typek a vojak se samopalem koukaji po okoli. Lezime jim asi tak tri metry za zady, ale nastesti si nas nevsimli a jedou dal. Byla to asi hlidka z check pointu, okolo ktereho jsme prochazeli a prislo ji divne, ze se kolem jedenacte vecer dva typci s baglama promenaduji po silnici. Jdeme dal, patrajici motorku v zadech. Po nejake chvili objevuje Ciba prihodny skalni previs, pod kterym konecne ulehame. Nad hlavou tisice hvezd a nam se nejak nechce spat. A hvezdy padaji… nez usnem uz ani nevime, co dalsiho si prat.

Den 7. 18.8.2007 (sobota)

Jak mame hranice za sebou, tak hura zpet do postele. Hned chrnim jak zabit a prichazim tak o dalsi skvostne udoli, o kterem muze vypravet Ciba pac nespal (nadherne udoli plne zelenych stromu a poli s obilim, rekou vylitou z brehu po zaplavach a obrovskymi kopci kolem...pozn.Cibik). Jo, dosti zvlasti na tomto vlaku je, ze je hermeticky uzamcen a to tak dokonale, ze dostat se na hajzlik jest temer nemozno. Az v nejake stanicce je vlak odemcen a zastup mocitelu je vypusten na svobodu.
Do Tabrizu prijizdime kolem 16:00 a hned na nadrazi menime penouze (1 USD = 9305 rialu, 1 EUR = 12 500 rialu). Kurz je to dobry, komise je 1 USD. Z nadrazi jdem peso rovnou do turistickych informaci za nasim jiz znamym Nasserem. Je velezabavny a ochotny jako posledne. Jen jest treba drobet revidovat jeho change rate a doporucene restaurace a hotely. Da se bydlet i jist jinde a levneji. Jdeme se tedy ubytovat, bydlime v hotelu Saadat, kousek od hotelu Mashad, za 60 000 rialu (jak se pak dozvidame od Rezy v Kcharvane, cena pro cizince je trojnasobna a usmlouvat nelze :o( ...pozn. Cibik). Pak nasleduje kebab a ayran (14 000 za jednoho) a internet. Potkavame taky jednoho typka z Brna, ktereho v Esfahanu prepadli, uloupili mu batoh a zle ho pobodali na leve ruce. Skoncil klucina na 3 dni v nemocni a ma 26 stehu, ale spital a doktory si nemohl vynachvalit. Jdeme pak jeste koupit mapu Iranu, aglicko-persky slovnik, perskou konverzci a Lonely Planeta (tady vyjde tak na 100 Kc!) a zpet na hotel. Ciba ma mirne trudomyslnou naladu. Ja na to konto dojidam posledni vyborny paprikovy klobas od pani Ottove.

Den 6. 17.8.2007 (patek)

No, ze nas takhle po ranu v Turecku probudi ale vyberova kocovina, s tim jsme v pravde nepocitali. Jak zaznamenal Ciba, projizdime krasnym udolim nejake reky. Vi to, pac nemohl usnout. Ja zas upadam do mdlob. Definitivne se probirame az nekdy po poledni. Reka v trapu, kolem jen vyprahle hory a skaly, par policek a kammene domky. Chuda krajina tureckeho Kurdistanu. Kolem 15:00 prijizdime do mesta Tatvan, jez se rozklada na brehu obroviteho jezera Van. Cele osazenstvo vlaku, vcetne jednoho vagonu, naseda na trajekt, ktery nas pres jezero preveze. Jezero je uzasny, ma delku asi 150 km, nachazi se ve vysce asi 1600 m n. m. , voda cista, blede modra. Vsude kolem kopce do tak 3500 m n. m.
Nu, takze na palube se opet ke slovu dostaly nase fotoaparaty. Kropime kazdou blbost. V hlavni misnosti prodava mistni bufetar cokoli od zvejkacek po mlety kafe a za kazdym druhym slovem rika Ali Baba. Fakt komicka postavicka a ksefty mu jdou. Proda naprosto cokoliv. Vrcholem jeho show je tancovacka s pasazerskou omladinou na nejaky turecky popik. Co cert nechtel, pro potechu filmovych kamer zacal Ali Baba lovit tanecniky i mezi cizinci. Nu, a uz jsem byl ve viru tance. Dobra dvacitka kamer svisti na plne obratky… a mezinarodni skandal je na svete. Cesta trva asi pet hodin.
Na brehu se dozvidame, ze iransky vlak ma nejmene 2 hodiny zpozdeni kvuli zaplavam v Tabrizu. Na to konto vseci ctyri cesi vyrazime ku mestu Van, kde jsme pristali, pro neco na zub. Hned na okraji se nas ujima mistni typek, kupuje s nami chleba, syr, rajcata a meloun a jeste za nas doplaci drobne, ktere nemame. Super. Cestou nazpet jeste kupujeme pifka, Efesy, a ja, huba rozezrana, si jeste davam kebab z jatyrek. Cas ubiha a vlak nikde, nakonec prijel az kolem jedne rano. Komfort mirne poklesl, ale furt parada. Znaveni usiname. To nas ovsem jeste ceka turecko-iranska hranice. Turci jsou desni, nekdy ve ctyri nas vyhnali z vlaku a my jak trubky cekame asi 3 hodiny nez nas vsechny odbavi.

Den 5. 16.8.2007 (ctvrtek)

Vstavame az nekdy v 11:00. Snidame chleba s maslem z nasich zasob. Za okny je vyprahla krajina stredniho Turecka. Jen misty je kolem potoku a ricek nejaka zelen, ale i tak je tu hospodarsky zivot. Kde to jen trochu jde, jsou obilna policka a dokonce pole s vodnimi melouny. Je prave sklizen.

Kolem poledniho jsme v Kayseri. Nic se nedeje, nastupuje valecka a slofik. V prubehu odpoledne se u nas stavuje Majka s tim, ze vecer je v jidelaku nejaka party s turecko iranskym stabem, co nataci document o tomhle vlaku. U toho nemuzeme chybet a kolem 20:00 vyrazime na tuto misi. Je tam narvano, kamery svisti, zare reflektoru, prkna, co znamenaji svet, slava, Oskar v dohledu… no jsem se trochu rozvasnil, no. Stab organizuje spolecny zpev nejake indicke pisne a pak uz to jede. S Majkou a Ondrou nasazujeme To ta Helpa a Mezi horami. Obri uspech. Probiha druzba s osazenstvem vlaku a pri tom lita jedno pifko ze 5 YTL (cca 100 Kc) za druhym. Prichazi cas i na slivku. Je to desive burzoazni vylet. Jsem jak delo, jdu spat.
Ciba jeste chvilku vytrva a svym kouzlem osobnosti, normarlne to byste neverili, dostava z jedne iranky jeji telefon ;-). Kdyby nekdo jel do Iranu, ergo do Esfahanu, tak volat 0311-2721456 a jmeno jest Mitra. (jojo, Iranky dokazou byt docela vesely a druzny holky, kdyz jsou za hranicemi Iranu a nemusi se schovavat po cadorem .. pozn. Cibik)

Den 4. 15.8.2007 (streda)

Vstavame kolem devate. Je hic, ale jde to. Vcera na hranicich bylo 39 stupnu. Balime se, neb do hotelu vrhli japonsti Kamikaze a cely ho zabrali. Bagly si jeste nechavame na recepci a jdem do mesta. Nejdriv kupujem listky na vlak do Tabrizu za bratru 70 YTL pro jednoho (cca 1300 Kc). Je to sice drazsi a delsi nez bus, kterym jsme jeli posledne, ale hlavne pohodlnejsi. Z nadrazi padime rovnou na nabrezi pro Balik (pecena rybiska v housce za 3 YTL) a pak uz prochazime Perlu na Bosporu jako kazdy spravny tourista. Ale uz je to jine. Stejne krasne, zajimave, ale tak trochu zname. Spis si poradame takovy fotograficky plener, kupujem denik, dlime na bohosluzbe a pak pryc z centra, hlavne od turistu. Cestou do sebe sypeme neco ustric s ryzi za 0,5 YTL…. Mnam! Na druhe strane Galatskeho mostu objevujeme takou malou cajovnicku zastrcenou v cinzaku. Krasa, prichazeji mistni jen tak na caj, pokecaj a zase jdou. Pak uz se jen vracime pro batohy, a zpatky pres most do pristavu odkud jede trajekt na vlakac Haydarpasa. Cestou jeste hltame neco ustric. Evropa se s nami louci pohledem na nocnim ozareny Sultanahmed, modrou mesitu a Hayu Sofiu. Primo nad nimi na obloze sviti srpek mesice. Kraaasa.

Na nadrazi potkavame particku 4 Cechu, kteri se uz nelidske mnozstvi hodin snazi dostat do Eskinsehiru (ci taknejak). Nadavaji, ze jim nikdo z mistnich kloudne neporadi. Na to konto se u nas zastavuje nejaky nadrazacky klucina a dobrou aglictinou jim rika, ze do tohohle mesta jedou uplne vsechny vlaky z Istambulu. Takze se v zapeti loucime. My mame jeste hodku casu, tak si jdem kus za nadarzi na caj. Ten si davame u typka co ma par termosek na shromazdisti minibusu a zasobuje ridice. Kousek za nim u brehu Bosporu srkame cajik s vuni more a s pohledem na nocni Istambul.

A pak uz sup do vlacku. Ceka nas exkluzivni, klimatizovane, lehatkove kupicko. A jeste ho mame sami pro sebe. Vse se dari a tak slavime s klobasou a lahvi vodky. A porad slavime, ted uz se slivovici… vodka je pryc. Za okny ubiha rozsvicene Turecko.

Den 3. – 14.8.2007 (utery)

Prijezd do Sofie byl v klidu, jsme se i vyspali, v miste jsme kolem pul sedme. Mame tak hodku casu, nez presedlame na turecky busik do Istambulu a tak menime pak eecek a jdem snidat. Cesta opet v klidku, z rukou slicne turecke stevardky jsme oblazeni napoji a zakusky a s dalsimi Cechy, kteri ted tvori 80% posadky kecame o cestovani. Tesno zacina byt az v Plovdivu, ale neni to zadna hruza.
Turecko na obzoru, jsme na hranicich. Ovsem ten tam je minuly, poklidny, pesi prechod hranic. Cely autobus je vylozen a celnici se prohrabuji v baglech. Cizinci jsou nastesni v klidu, staci jim letmy pohled na otevrenou batozinu. Zato mistni dostavaj kotel a kartrony cigaret a par lahvinek whiskey konci v odpadaku …ajajajajajajajajaja! Paprikove klobasy a lahvinka slivovice nastesti zustavaji bez ujmy.
Nicmene cela tato procedura nam sezrala dve hodiny casu. Do Istambulu prijizdime kolem sedme vecer. Jeste se dvema klegacky z busiku, Ondrou a Majkou, se vydavame do naseho Yeny Otylku v lokaci Sultanahmed. Zjistujeme, ze z poklidneho namesticka je za dva roky turistorestauracni plac, ech. I hotylek od posledna podrazil z 10 YTL na 12,50 YTL za noc a hlavu. Vecer jdem jeste na kratko do ulic nasavat vune oritentu. Ale bud jsme moc nabuzeni z Indie, nebo se s Istambulem neco deje pac smlouvat temer vubec nejde. (Kazdopadne oproti minule ceste atmosfera dalek a orientu nikde. Cele to zatim pripomina spis vylet na Karlstejn :-) pozn. Cibik)
Jdem spat!

Den 2. – 13.8.2007 (pondeli)

Rano nas ceka brzke vstavani a ooobr snidane, lec po vcerejsi veleskvele veceri temer neni kam skladat. Na cestu jeste dostavame neco vybornych paprikovych klobas. Kolem pul osme vyrazime na Florenc, kde na nas v kancelari firmi Katev cekaji listky na bus smer Sofia – Istambul (otevreny lupenec bratru za 3290 Kc). Jelikoz me Slunicko taktez z Florence odjizdi do Brna do prace, nasleduje (slovy Cibika) srdceryvna scena louceni jak z americkych romantickych sladaku. Ja, ponekud rozesmutnely si jdu doplnit vybaveni a u vietnamcu kupuju dlouhe kalhoty. Kupujeme take jeste nejake jidelni zasoby na cestu a pak uz se jen oddavame cekani na busik, ktery ma asi hodku zpozdeni.
Konecne se nalodujeme na palubu. Az do Budapesti je plno, pak je to lepsi a my se rozvalujem kazdy na sve sedacce. Cela cesta ale zatim stejne vypada jako vylet busem z Pisku do Prahy. Zadna cestovatelska horecka se nekonna. Kolem svitori asi jeste dalsich 12 Cechu, co taky jedou do Istambulu – exotika v pdachu.

Den 1. pripravny

Pripravy na letosni kratky vyleticek jsme pojali drobet hekticky a podle toho to take vypadalo. Ja jsem koncil jednu takou zabavnou tydenni akcicu, takze na pul dne bylo s uklidem vystarano a Ciba, suzovan bicem sveho otrokarskeho zamestnavatele, pracoval do umoru, by mohl vecer dorazit do Prahy. I vybavu jsme po minule zkusenosti zcvrkli na minimum. Kuprikladu muj batoh obsahuje spacak, karimatku, 3 ponozky, 3 trenky, neco hygieny, triko, satek a klobrc a to je vlastne vsechno.
Z vecera dorazime k rodicim me nejvic, nejuzasnejsi; a vubec co si budem povidat milaska; slecny a cekame na Cibu. Ten dorazi nekdy kolem 22:00 a v druznem hovoru pri sklence Portskeho a doutnicku travime posledni cesky vecer.