Den 19. - Mashad (den nabozensky)

Cesta busem do Mashadu neni nicim nevyznamna krom toho, ze uz jsem se snad konecne naucil vyspat i v sede. Na autobusak prijizdime nekdy kolem osme rano. Mashad stoji na miste, kde byl kdysi pohrben imam Reza, jeden z Mohamedovych potomku. Na tom miste byla postavena svatyne, k te se zacali sjizdet poutnici a za par stoleti a po nekolik prestavbach z toho vznikla dvou a pul milionova metropole.
Na autobusak prijizdime kolem osme rano. Orientace je celkem jednoducha. Uprostred mesta je obrovsky komplex mesit kolem svatyne a vsechny cesty vedou k ni. Nasedame tedy na mestskou a za pet minut jsme v centru. Na dohled od nas zari zlata kopule hrobky a dva minarety ze zlatych cihel. Nejdriv ale hledame, kde smenit par dolaru, protoze potecha tela a snidane je prednejsi nez potecha ducha. Na ulici potkavame smenarnika - chlapika s kapsy naditymi milionama rialu a vcelku v dobrem kurzu menime. Zaroven potkavame znamou veleprijemnou rodinku ze Sari, od ktere se nam uz pred par dny a o par tisic kilometru dal dostalo pozvani k navsteve jejich domova. Je to pocit, jak potkat stare zname na Vaclavaku.

Okamzite se nas zmocnuji a zvou nas k sobe na hotel na snidani. Setkavame se tak s celou rodinou vcetne pana otce, pani matky a sestry, ktere asi pred hodinu nejaci chuligani ukradli na ulici kabelku. Je z toho chudak jeste cela vedle. Ovsem pri vydatne snidani sestavajici z cerstveho chleba, syra, vlasskych orechu, spousty caje a prijemneho povidani pookrava a na oplatku po nas hazi svyma peknyma kukadlama.
Po snidani se loucime, rodinka miri na policii a my za duchem. U vstupu do posvatneho arealu musime odevzdat batoh a bohuzel i fotak, coz aspon ja prechazim se skripenim zubu. Hned za vchodem se nas ujima chlapik s cedulkou Pilgrim Guide a odvadi nas budovy pro zahranicni poutniky. Tam nahlasujeme svoje jmena a adresy (pry pro statistiku) a oplatkou dostavame dobra dve kila knih o islamu. Pak se nas ujima dalsi pruvodce a ukazuje nam, kam mame jako nemuslimove zakazany vstup. Samozrejme je to to nejzajimavejsi - hrobka samotna a jeji tesne okoli. Aby nam bylo opravdu lito, ze tam nemuzeme, pousti nam aspon dokument o jeji vyzdobe na videu.
Navstevujeme mistni muzeum, kde mimo jine obdivujeme i starou ceskoslovenskou desetikorunu a par nasich postovnich znamek. Pak se chvili courame po nadvorich a sledujeme, jak se stavi soucasne pamatky. Cely komplex je v podstate porad ve vystavbe a neustale se rozsiruje. Jako zaklad vzdycky slouzi ocel a beton, ktery se pak oblepi krasnyma malovanyma kachlickama. Vysledek kupodivu vypada jak mesity postavene pred sto lety. Dnes je statni svatek, druhy ze tri dnu volna a vsude je spousta lidi. Cekame az zacne zpivat muezzin.
Pak se z amplionu zacne ozyvat 'Allah Akhbar' a vsechna nadvori i mesity se zaplnuji. Podle naseho skromneho odhadu tu ted muze byt celkem takovych patnact tisic lidi. Na nadvori, kde jsme my, je asi tak tisicovka predvsim panu a vsichni se spolecne uklaneji k zemi. Je to zvlastni a silny pocit. Vazny,ale celkem prijemny. Tesi me, ze kolem nadvori jsou i zeny, ktere se take modli a nikdo je nikam nevyhani.
Kdyz je po vsem, vracime se pro bagly a odchazime. Musim uznat, ze vzhledem k tomu, kolik lidi tohle misto navstevuje, funguje organizace naprosto skvele a nikde nedokazi k sebemensim konfliktum.
Krome svatostanku ale Mashad nema moc co nabidnout, takze se zastavkou na internet a veceri mirime zase zpet a busak. Po ceste se k nam pripojuje nejaky klucina. Mluvi skvelou anglictinou, trebaze jsme teprve prvni cizinci, se kterymi v zivote mluvi. Chce se pocvicit v konverzaci a tak se nas drzi a snazi se nam ze vsech sil pomoct. Docela se nam to hodi, protoze jsme jaksi neodhadli svatecni napor cestujicich a na nadrazi zjistujeme, ze do Teheranu, kam chceme pokracovat, jsou uz vsechny busy beznadejne plne. Diky klucinovi, jednomu znamenu Nemci, ktery s nami jel vlakem do Iranu a trose stesti se nam nakonec dari listky sehnat. Jsou nechutne predrazene (100 000 Rialu za jeden) a navic na konci autobusu, na lavici, kde neni zadne misto na nohy a neda se poradne oprit.
Ceka nas pekelna noc ve strnule pozici ditete pred narozenim. Nastesti nas po ceste bavi jedna prima rodinka z Tadzikistanu, ktera smeruje pres Teheran do Mekky. Obzvlast jeji hlava, vousaty velmistr valeni, ktery s nami gavari pa ruski a clovek se chechta, jen kdyz se na nej podiva.