Den 16. 27.8.2007 (pondeli)
Do Gorganu prijizdime kolem seste rano a, jelikoz jsme se za tech cca 11 
hodin v autobuse moc nevyspali, davame si na autobusaku jeste chvilku sloficka. Vyrazime do centra a cestou, zase po case, navstevujeme hrobku nejakeho imama (Immamzadeh Abdolah .. pozn. Cibik). Pomerne pekna stavba, lec je po zemetrasu v rekonstrukci. Vetsina rekonstrukci, i starych staveb, tu probiha v zelezobetonu, na ktery se pak prilepi krasna schranka z mramoru a glazovanych dlazdic. Kdyby mistnaci byli dorobet peclivejsi, clovek by rozdil asi tezko poznal.
V centru hledame nejaky kram, kde by se nechala poridit podrobnejsi mapa zdejsi provincie Golestanu, lec bez uspechu. Tak si aspon pri sledovani finale mistrovstvi sveta volejbalu hracu do 21 let mezi Iranem a Cinou davame papu. Jako druhou cestu ku ziskani mapy volime nalezeni infocentra. To se pochopitelne nenachazi tam, co uvadi Lonely Planet, ale na druhem konci mesta, coz nam sdeluji vojaci mistni vojenske zaklady, kam se pri hledani omylem dobyvame.
Infocentrum sidli ve stare casti mesta, ktera nejak prezila zemetreseni i jine pohromy a podle ni soudime, ze Gorgan muselo byt velekrasne mesto. Informace, mapu a informacni brozuru nam dava mily pan, ktery umi perfektne anglicky, pac pred revoluci zil asi sest let ve statech. Rec se dostava i na politiku, a jako pokazde slysime, jak to v Iranu stoji za prd, a ze Ahmadinezad je omezeny blb dosazeny rezimem.
Cestou nazpet prochazime paradnim ovocnym trhem a kupujeme
neco dobrot. Ty v zapeti konzumujem na nadvori mistni mesity (pry jedne z nejstarsich v Iranu), pricemz se nam dostava pozornosti zdejsiho spravce, ktery nam ukazuje jeji nestarsi cast. Pak se vydavame do Ziaratu, neb dle brozury by tam mely byt teple prameny v klidnem prosteredi. Berem si taxala a smerujem do kopcu. Taxikar je vesela kopa, ale prameny jsou pochopitelne v oblezeni mistnich. Des, jako bychom to nemohli tusit.
Taxikar nam domlouva koupacku a jde taky s nama, ovsem za nase prachy (no co, vlez je 5000 za hlavu). Bezen je narvanej ricicima spratkama, ale stejne je to prijemne osvezeni (a hlavne vyprani trenek ;o) ...pozn.Cibik). Cestou nazpet nam nas dopravce ukaze, kde bydli, a bere nas do bytu sve mamky. Valime se na tlustych kobercich, cucime na satelit a u toho cumlame nanuka. Zaciname tusit, ze tenhle vylet nas bude neco stat. Nicme byt je to paradni, a rozhodne nestal malo.
Nechavame se jeste hodit na stanoviste minibusu, odkud jedem dal. Panacek nas se vsim pojezdem prisel na 100 000 rialu, coz je dosla dost (zhruba tretina pronajmu auta na cely den...pozn.Cibik).
Ale zase s nim byla docela legrace. S minibusem vyrazime smer Ali-Abad, kam se dostavame tak hodku pred setmenim.
Jsme docela prejedeni Iranskou pohostinnosti a chceme mit chvilku klid. Hlavne Ciba by uz byl nejradej nekde v kopcich, zachumlanej ve spacaku a cucel na nebe. Nabirame
tedy smer hory a uz uz se nam dari opustit mesto (zbyvaji 3 posledni baraky), kdyz u nas zastavuje nejaky typek na motorce a kam, ze to jeko jdeme, a ze v lese je nebezpecno, a ze nas ubytuje ve skole, pac tam uci anglictinu.
Nu coz, zase nas lapili! Ciba sice skripe zubame, ale jdeme s nim. Nakonec vsak nespime ve skole, ale u dalsiho ucitele, tentokrat telocviku, ktery sice neumi anglicky, ale o to vic je pohostinejsi. Posila zenu s ditetem k rodicum a chysta nam spani. Jeste se objevuje anglictinar a tak dve hodky kecame. Taky nadavaj na vladu, ale ti blbouni si preji, aby jim od ni pomohl Bush. Nema smyslu jim vysvetlovat, co je to za idiota a tak tem dvema odpoustime.
hodin v autobuse moc nevyspali, davame si na autobusaku jeste chvilku sloficka. Vyrazime do centra a cestou, zase po case, navstevujeme hrobku nejakeho imama (Immamzadeh Abdolah .. pozn. Cibik). Pomerne pekna stavba, lec je po zemetrasu v rekonstrukci. Vetsina rekonstrukci, i starych staveb, tu probiha v zelezobetonu, na ktery se pak prilepi krasna schranka z mramoru a glazovanych dlazdic. Kdyby mistnaci byli dorobet peclivejsi, clovek by rozdil asi tezko poznal.V centru hledame nejaky kram, kde by se nechala poridit podrobnejsi mapa zdejsi provincie Golestanu, lec bez uspechu. Tak si aspon pri sledovani finale mistrovstvi sveta volejbalu hracu do 21 let mezi Iranem a Cinou davame papu. Jako druhou cestu ku ziskani mapy volime nalezeni infocentra. To se pochopitelne nenachazi tam, co uvadi Lonely Planet, ale na druhem konci mesta, coz nam sdeluji vojaci mistni vojenske zaklady, kam se pri hledani omylem dobyvame.
Infocentrum sidli ve stare casti mesta, ktera nejak prezila zemetreseni i jine pohromy a podle ni soudime, ze Gorgan muselo byt velekrasne mesto. Informace, mapu a informacni brozuru nam dava mily pan, ktery umi perfektne anglicky, pac pred revoluci zil asi sest let ve statech. Rec se dostava i na politiku, a jako pokazde slysime, jak to v Iranu stoji za prd, a ze Ahmadinezad je omezeny blb dosazeny rezimem.Cestou nazpet prochazime paradnim ovocnym trhem a kupujeme
neco dobrot. Ty v zapeti konzumujem na nadvori mistni mesity (pry jedne z nejstarsich v Iranu), pricemz se nam dostava pozornosti zdejsiho spravce, ktery nam ukazuje jeji nestarsi cast. Pak se vydavame do Ziaratu, neb dle brozury by tam mely byt teple prameny v klidnem prosteredi. Berem si taxala a smerujem do kopcu. Taxikar je vesela kopa, ale prameny jsou pochopitelne v oblezeni mistnich. Des, jako bychom to nemohli tusit.
Taxikar nam domlouva koupacku a jde taky s nama, ovsem za nase prachy (no co, vlez je 5000 za hlavu). Bezen je narvanej ricicima spratkama, ale stejne je to prijemne osvezeni (a hlavne vyprani trenek ;o) ...pozn.Cibik). Cestou nazpet nam nas dopravce ukaze, kde bydli, a bere nas do bytu sve mamky. Valime se na tlustych kobercich, cucime na satelit a u toho cumlame nanuka. Zaciname tusit, ze tenhle vylet nas bude neco stat. Nicme byt je to paradni, a rozhodne nestal malo.Nechavame se jeste hodit na stanoviste minibusu, odkud jedem dal. Panacek nas se vsim pojezdem prisel na 100 000 rialu, coz je dosla dost (zhruba tretina pronajmu auta na cely den...pozn.Cibik).
Ale zase s nim byla docela legrace. S minibusem vyrazime smer Ali-Abad, kam se dostavame tak hodku pred setmenim.Jsme docela prejedeni Iranskou pohostinnosti a chceme mit chvilku klid. Hlavne Ciba by uz byl nejradej nekde v kopcich, zachumlanej ve spacaku a cucel na nebe. Nabirame
tedy smer hory a uz uz se nam dari opustit mesto (zbyvaji 3 posledni baraky), kdyz u nas zastavuje nejaky typek na motorce a kam, ze to jeko jdeme, a ze v lese je nebezpecno, a ze nas ubytuje ve skole, pac tam uci anglictinu.Nu coz, zase nas lapili! Ciba sice skripe zubame, ale jdeme s nim. Nakonec vsak nespime ve skole, ale u dalsiho ucitele, tentokrat telocviku, ktery sice neumi anglicky, ale o to vic je pohostinejsi. Posila zenu s ditetem k rodicum a chysta nam spani. Jeste se objevuje anglictinar a tak dve hodky kecame. Taky nadavaj na vladu, ale ti blbouni si preji, aby jim od ni pomohl Bush. Nema smyslu jim vysvetlovat, co je to za idiota a tak tem dvema odpoustime.
Počet komentářů: 0:
Přidat komentář
<< Hlavní stránka